Insolvenční a exekuční řízení a jejich dopad (nejen) na dlužníka
Insolvenční a exekuční řízení jsou procesy spojené s řadou specifik, a to jak pro věřitele, tak pro dlužníky a v neposlední řadě i pro nás, právníky. Cílem této úvahy je srovnat nástroje a instituty obou zmíněných řízení a pokusit se učinit závěr o míře vhodnosti jejich aplikace na konkrétní fyzické osoby v obecné rovině jejich závazků nacházejících se v době po splatnosti, kdy dotyčná osoba není schopna (či ochotna) dluhy plnit a to navzdory (nebo možná z důvodu) narůstajícího příslušenství.
Zcela základním rozdílem mezi exekučním a insolvenčním řízením je pluralita věřitelů. To s sebou nese některé explicitní, ale též implicitní dopady: v případě exekuce na základě jediného exekučního titulu je situace pro povinného zcela jasná, v úpadku se nenachází a insolvenční řízení pro něj v zásadě nepřipadá v úvahu. To nicméně v řadě případů vyústí v neschopnost povinného exekuovanou částku uhradit, ať již exekuce proběhne takřka jakoukoli formou, bude-li probíhat s využitím méně invazivních prostředků exekučního řádu, jako jsou kupříkladu srážky ze mzdy, lze očekávat, že takový výkon rozhodnutí bude spíše otázkou střednědobého horizontu. Povinný je v této souvislosti pod tlakem rostoucích úroků z prodlení, smluvní pokuty či jiné formy penalizace. Navíc jsou zde ve výhodě státní instituce, jejichž platební výměry a podobné právní akty jsou exekučními tituly bez dalšího, naproti tomu soukromé subjekty – banky, fyzické osoby apod., se musejí nejprve obrátit na soud s návrhem na vydání rozsudku (možná lépe s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) a teprve poté budou mít k dispozici exekuční titul. V mezičase ovšem může být plnění pro státní instituce vymoženo a na osoby soukromého práva tak říkajíc nic nezbyde.
Dále je zde institut prodeje nemovitosti jako ultima ratio exekučního řádu, což v případě zajištěných pohledávek do insolvenčního řízení rozhodně neplatí. V očích dlužníka tak exekuce, případně výkon rozhodnutí představuje možnost, jak relativně normálně žít, byť je zřejmé, že nejde v řadě případů o žití, ale přežívání, neboť mnoho povinných se ocitá v situaci, kdy sice měsíčně splácejí nějakým způsobem své dluhy, ale fakticky je nikdy nesplatí celé. Lze namítat, že v takovém případě bude exekutor postupovat v souladu se svými povinnostmi danými mu exekučním řádem, což autor v žádném případě nerozporuje, jako poznámku pod čarou však zdůrazňuje, že povinné osoby, které nemovitosti nevlastní, anebo se jejich prodeji brání, například částečným plněním, také nemusí být schopny se z oné mediálně tak často používané „dluhové pasti“ dostat.
Insolvenční řízení s sebou také nese řadu výzev, kdy již na počátku musí být splněna podmínka plurality věřitelů, závazky musejí být 30 a více dnů po splatnosti za situace, kdy dlužník tyto závazky není schopen plnit. Tak zní – jak známo – základní podmínky insolvenčního zákona, aby o řešení úpadku vůbec mohlo býti rozhodováno. Pokud využijeme dnes většinový způsob řešení úpadku fyzických osob, tj. oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty – nelze nezmínit očividné přínosy pro dlužníka i řadu potenciálních věřitelů. První výhodou jsou bezpochyby účinky zahájení insolvenčního řízení, tj. dlužník se vyhne narůstajícím úrokům z prodlení a dalšímu příslušenství. Mimo to se na základě přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení osvětlí i struktura dluhů konkrétního dlužníka, a tedy i to, zda dlužníkovy příjmy budou k plnění oddlužení dostačující. Nelze si dělat iluze o tom, že v době půjček na pár kliknutí, mají dlužníci přehled o všech svých závazcích. Výhodou může být také institut darování, kterým se třetí osoba zaváže poskytovat dlužníkovi při plnění oddlužení pravidelné peněžité plnění, díky kterému bude v konkrétním případě o způsobu řešení úpadku oddlužením rozhodnuto. Navíc může dlužník tak říkajíc „klidně spát“, krom toho, že se zahájením insolvenčního řízení dále neroste částka příslušenství, nemůže na něj s úspěchem být podána žaloba na plnění z majetkové podstaty, rovněž výkon exekuce nelze provést a částka, která se dlužníkovi strhávala v dřívějším exekučním řízení z účtu, bude až do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku deponována a následně využita v souladu účelem oddlužení. Podobně mu mohou být odblokovány bankovní účty. Zásadní výhodu z právě uvedeného představuje bezesporu jistota, že u dveří nezazvoní exekutor a nezačne provádět výkon exekuce, což může být pro řadu dlužníků, z pochopitelných důvodů, velmi žádoucí. Ačkoliv exekutor samozřejmě koná po právu, oddlužením je dlužníkovi dána šance během pěti (či tří) let začít znovu s plnohodnotným životem, ať už k jeho předchozím dluhům vedla lidská hloupost, naivita nebo jen souhra nešťastných náhod.
Krom výhod pro dlužníka však zkrátka nepřijdou ani věřitelé. Dlužník má povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a nezajištění věřitelé (nedojde-li ke zrušení oddlužení) nebudou „předběhnuti“ věřitelem jiným a obdrží plnění rovnající se procentuální velikosti jejich pohledávky ve vztahu k celkové dlužné částce přihlášené ostatními věřiteli. Tím roste pravděpodobnost pokrytí jistiny, i když ne příslušenství. Povinností dlužníka je také nepřijímat nové závazky, což působí pozitivně na další potenciální věřitele, kteří tak nepřijdou o své peníze, neboť neposkytnou plnění osobě, která sice projde testem bonity, ale která by nebyla schopna závazek plnit a to ani v rámci exekučního řízení. Z pohledu průměrného dlužníka je toto možné považovat za vcelku zásadní, v exekučním řízení povinnému nic nebrání pokračovat v zadlužování, aby měl prostředky na úhradu exekucí, v důsledku čehož přinejmenším část věřitelů své investice už nikdy neuvidí, neboť dlužník bude přímo motivován ke vstupu do šedé ekonomiky tak, aby mu exekutor získané finanční prostředky nemohl postihnout. V insolvenčním řízení naopak dlužník další závazky přijímat nesmí a současně nemůže upřednostnit jednoho věřitele na úkor jiného. Kontrolní duo insolvenční soud a insolvenční správce má pak řadu možností, jak řádný průběh oddlužení zajistit, mezi nimi i povinnost dlužníka nezatajovat žádný ze svých příjmů, předkládat insolvenčnímu soudu přehled těchto svých příjmů či povinnost oznámit změnu bydliště či zaměstnání, čemuž odpovídá reciproční povinnost insolvenčního správce konat v případě, že právě uvedené dlužník nedodrží. Dlužník rovněž nesmí odmítat splnitelnou možnost si přiměřený příjem obstarat a insolvenční správce jej k tomuto může také směřovat.
Pro právnické osoby je samozřejmě vhodný spíše likvidační způsob řešení úpadku, anebo reorganizace. Pro OSVČ je však varianta oddlužení také možná a jistým morálním závazkem insolvenčních správců by pak mělo být zajistit, že se tuto skutečnost adresáti práva dozví. V této souvislosti je třeba zmínit fenomén, kdy dlužníci sice s žádostí o řešení úpadku přicházejí, ale až v době kdy klasické „dlužnické kolečko“ banka – nebankovní instituce skončí u lichvářů. Přitom v případě, že by se o oddlužení zajímali dříve, byť třeba ne s advokátem, nebo insolvenčním správcem ale u neziskové organizace, šance na vstup do oddlužení by se významně zvýšila. Na straně druhé je třeba zmínit, že složité situaci dlužníků porozumí spíše profesionál, než nezisková organizace, kdy jejich činnost, ač v dobré víře činěná, skončí u insolvenčního soudu poměrně snadno neúspěchem. Je to mj. poradna ASIS, která zprostředkovává dlužníkům základní informace o tom, co od oddlužení čekat a že klíčovou podmínkou je doložení výkonu přiměřené výdělečné činnosti ze strany dlužníka tak, aby v ideálním případě po 5 letech splatil nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek. V porovnání s exekučním řízením, pořadím věřitelů, respektive pohledávek představuje oddlužení větší míru jistoty pro nezajištěného věřitele, že minimálně část jistiny obdrží ze svého (často rizikového) podnikání zpět. Pro věřitele zajištěné je pak situace nejpříznivější, insolvenční správce bude postupovat podle jejich pokynů a oni se s velkou pravděpodobností uspokojení pohledávek dočkají. Je však třeba dlužníka řádně a třeba i opakovaně upozornit právě na skutečnost, že zajištěný věřitel může trvat na prodeji předmětu zajištění a dlužník tak v oddlužení může relativně snadno o nemovitost přijít, ačkoliv v exekučním řízení je takový postup ve srovnání s insolvencí spíše méně využívaný. I toto může hrát roli v tom, že dlužníci často oddlužení nezvolí a raději stráví dlouhá léta v exekučním řízení, jak uvádím i níže. To pak může vést k problémům mentálním ale také zdravotním a to jako přímý důsledek dlouhodobého stresu, kterému mohou být vystaveni.
Rozdíl oproti činnosti exekutora spočívá u insolvenčního správce také v možnosti působit jako jistý strážce důvodnosti oddlužení. Sám totiž při konzultaci s dlužníkem může dojít k závěru, že závazky dlužníka nejsou potřeba řešit insolvenčním řízením a stačit bude třeba nějaká forma konsolidace úvěrů. Dalším rozdílem jsou pak náklady exekučního řízení, které poměrně snadno mohou výrazně převýšit náklady na sepsání insolvenčního návrhu (4000,- Kč bez DPH, 6000,- Kč v případě manželů) a další pokračující náklady insolvenčního řízení, které jsou hrazeny ze splátek dlužníka, ale tvoří spíše zanedbatelnou část těchto splátek, kdežto náklady exekuce, byť oprávněné, mohou pro dlužníka samy o sobě představovat neuhraditelnou částku.
Již zmíněným fenoménem poslední doby je pak situace, kdy dlužníci přicházejí s žádostí o soupis návrhu na oddlužení po letech strávených v exekuci, kdy se jejich šance na vstup do oddlužení značně snižuje. Podle Centrálního registru dlužníků loni současně klesl počet nových osobních bankrotů na historické minimum. Je třeba klást si otázku, proč se tak děje – zda je na vině mediální prostor, který dětským exekucím, lichvářům, milostivému létu a dalším s exekuční řízením souvisejícím procesům věnuje značný prostor a dostává tato řízení do povědomí dlužníků, anebo je na vině pojem osobní bankrot jako takový a jistá obava o ztrátu společenského postavení, či prestiže v očích druhých, anebo složitá konstrukce insolvenčního zákona, neboť velké množství způsobů řešení úpadku se může profesionálům vyškoleným v oboru jevit jako nezbytnost, běžnému dlužníkovi navyklému na krátké texty úderných reklam pak jako zcela nesrozumitelný text.
Nakonec je třeba zmínit klíčové, totiž vlastní účel oddlužení. Jednak, jak již bylo uvedeno, se dlužník nemusí obávat, že dorazí exekutor, který by započal s výkonem exekuce, a jednak představuje oddlužení možnost, jak se po 5 (či třech letech při splacení 60 % pohledávek) ocitnout zcela bez dluhů. To, co by se v exekučním řízení jevilo jako prakticky nedosažitelné, může institut oddlužení vyřešit během jednotek let. Je třeba dlužníkům připomínat, i v souvislosti s jejich setrváváním v exekuci, že insolvenční zákon (na rozdíl od exekučního řádu) byl napsán pro ně a oni se nesmějí bát jej využít.
Problémem, který (nejen) věřitelé mohou oprávněně namítat je nepoctivý záměr. Podobně by předmětem kritiky mohla být připravovaná novela, která by oddlužení zkrátila na 3 roky a v neposlední řadě je to také slabé postavení věřitelů – nepodnikatelů, kteří dlužníkovi půjčili finanční prostředky, ale kteří nejsou v oblasti půjček profesionálové a princip publicity rejstříku je jim spíše na škodu. První případ by měl rozpoznat insolvenční správce, anebo insolvenční soud a oddlužení nepovolit, věřitelům zde žádná újma nehrozí. Druhý případ je pak otázkou na normotvůrce, kdy celý tento text je třeba interpretovat v perspektivě účinné právní úpravy k únoru 2024. Co se malých sousedských půjček týče, tam může skutečně snadno dojít k de facto zániku pohledávky nepřihlášené do insolvenčního řízení. Je však třeba konstatovat, že princip vigilantibus iura platí i pro drobné věřitele, přičemž na straně druhé je žádoucí vyhnout se přílišnému právnímu formalismu a netrestat dlužníky, často osoby s úplnou absencí právního vzdělání, tím, že budeme lpět na úhradě celého příslušenství, jehož nezaplacení ovšem nepředstavuje pro věřitele žádnou přímou újmu, potažmo škodu. Vždyť právníci mají lidem v právu nevzdělaným pomoci orientovat se ve složitém světě (nejen) paragrafů, který je obklopuje a insolvenční správci mohou svého vzdělání využít a pomoci řadě lidí (kteří si tedy pomoci nechají) začít se vším znovu.
JUDr. Pavel BERGER a Petr Hás
